Silniční lekce číslo jedna

V půlce července 2024 jsem se stále ještě snažil o delší vyjížďky na MTB. Moje průměrná rychlost byla 21–23 km/h (a udržet 23 km/h s mým 15,5 kg fullem – váha bez brašny a pití, samozřejmě – byl pořádný zápřah). Začínalo mi pomalu docházet, že silnička by mohla být lepší nápad. Co mě ale štvalo nejvíc, bylo to, že mi ujetí 43 km trvalo přes dvě hodiny, a přitom terén nebyl ani zdaleka natolik rozbitý, abych mohl ukázat, co můj bajk vlastně umí. Zlatá Dolní Morava.

Jak už víte z minulého článku, Canyon Ultimate byl totální gamechanger. Při první projížďce po okolí jsem prolomil všechny svoje PR – aniž bych se o to nějak snažil. Ujet 30 km mi najednou zabralo jen hodinu a moje nadšení nebralo konce. Stále to bylo takové seznamování – zjišťoval jsem, jak si kolo poradí s různým stavem vozovky a co všechno si můžu dovolit. Ale i tak to byla paráda.

Jenže nebyl bych to já, kdybych si hned neřekl, že musím posunout hranice. Když zvládnu přes 40 km na trail/enduro MTB kole, na silničce to musím zvládnout mnohem rychleji – nejlépe s prstem v nose a úsměvem od ucha k uchu. Takže týden po doručení kola jsem naplánoval trasu přes 50 km: Úvaly – Mochov – cyklostezka Čelákovice – Lázně Toušeň – Brandýs – Vinoř – a zpět.

Samozřejmě to nebyl tak jednoduchý úkol, jak jsem si myslel, ale pořád jsem byl spokojený. Držel jsem průměrnou rychlost 29,4 km/h, ujel 54 km a nastoupal 334 metrů (žádná hitparáda, ale víc než běžně mívám na našich východních trasách u Prahy). Jediné trable? Můj zadek. Ten ještě nebyl zvyklý na skoro dvě hodiny v sedle silničky, takže posledních 10 až 15 km se mi připomínal při každém šlápnutí.

Byla to moje nejdelší jízda na kole do té doby a padla spousta PR – na 10, 20, 30, 40 i 50 km. Prakticky všechno, co šlo.

Další dny jsem dal svým nohám trochu oraz. Jezdil jsem jen kratší trasy a zkoušel intervaly a šlapání "na sílu" na těžký převod. No a týden po tom padesátkovém dobrodružství jsem se rozhodl jet znovu, a tentokrát ještě dál. Už si přesně nepamatuju, kolik jsem měl v plánu, ale rozhodně víc než jsem ve opravdu ujel. Trasa tentokrát vedla na jih, kde jsou větší kopce – Mukařov, Tuchoraz, Český Brod, Poříčany a ještě dál, pak zpět po hlavní přes Mochov a Nehvizdy.

Tady se ale objevilo pár věcí, se kterými jsem nepočítal. Převýšení jsem chtěl – jasně. Ale už jsem si neuvědomil, že nebude krásně roztažené do 70ti kilometrové jízdy, ale bude celé nahňácané do prvních 15 km.

Začal jsem pohodově, ale už po pár kilometrech jsem musel uhnout na krajnici kvůli autu. Nic dramatického – pravděpodobně jsem ani nemusel uhýbat tolik – ale na krajnici byly keře přerostlé až do silnice. A já v rychlosti přes 40 km/h trefil ramenem trny. Výsledek? Roztržený dres (nový dres!! Chápete tu tragédii?!) a trochu krve. Naštěstí to moc nebolelo, takže jsem jel dál – jen o něco víc „zpruzenej“.

Pak nastal druhý nepříjemný moment – navigace mě vedla vedlejšími uličkami místo hlavní silnicí. Asi mě chtěla ušetřit většího provozu. To mě dost vytočilo. Neustálé odbočky, jízda po kostkách a pomalé výjezdy ze zatáček mi úplně zabily tempo a navíc působily dost nebezpečně. Došel jsem k závěru, že hlavní silnice by byla (možná i přes názory některých řidičů) bezpečnější jak pro mě, tak pro všechny okolo. Ale nevadí, říkal jsem si, protože za chvíli mělo přijít stoupání, na které jsem se vlastně těšil.

Začalo na vlhké cestě uprostřed lesa. Bylo docela chladno na začátek srpna, ale výhledy byly nádherné a les byl skvělý vizuální zážitek. Cítil jsem se parádně – sebevědomý král silnic a přírody v jednom – a podle toho jsem i šlapal do pedálů. Zpočátku jsem do kopce letěl (teď se tomu směju, ale tehdy jsem měl pocit, že letím jako Vingegaard). Pak mi ale došlo, že to tempo nemůžu udržet. Došlo mi to brzo. Ale i to bylo příliš pozdě. Sakra! Taková začátečnícká chyba, lamentoval jsem. Výsledkem bylo, že jsem na kopec vyškrábal pouze čirou vůlí. První myšlenka nahoře? „To jsem se asi pos***. Naplánovat takovou hovadinu!“

Když jsem konečně dorazil do Doubravčic, čekal mě sjezd, který měl být za odměnu. Odbočil jsem z hlavní silnice na lesní cestu, připraven užít si ten let dolů k Českému Brodu. Ha, konečně sjezd! Nula wattů a fičím přes 50 km/h. Kdo by se netěšil.

Jenže ouha – cesta byla od rána stále mokrá. Evidentně ji slunce nestihlo vysušit tak jako všechny ostatní. V první zatáčce jsem rychle zjistil, že ten fakt nemůžu ignorovat. Srdce mi bušilo až v hlavě, stál jsem na pedálech jako při sjezdu na MTB a svíral křečovitě brzdy a kvůli kluzkému povrchu jsem se je vlastně bál pořádně zmáčknout. Krásná příroda? Ta mi byla fakt někde.

Až někde u Tuchoraze jsem se konečně uvolnil, šlápl do pedálů, karbonový stroj dostal pod kontrolu a znovu si připadal jako člověk. Ale tělo už mělo dost. A to jsem měl za sebou jen asi 30 % trasy.

Zastavil jsem na benzince u hlavního tahu, kouknul na mapu a musel si dát pauzu. Rozhodnutí bylo jasné – zkrátit trasu. Sakra, ani 70 km nedám?!

Pro pobavení vám musím sdělit, jak jsem tehdy jezdil: neměl jsem Garmin ani držák na telefon. Nastavil jsem navigaci v aplikaci Mapy.cz. Sluchátka v uších v live módu, abych slyšel pokyny i auta kolem. Bezpečné? Ehm… no. A jak jsem měřil rychlost a čas? Koukáním na Apple Watch. Taky super bezpečná záležitost. Hlavně z kopce dolů.

Doufám, že jsem vás nerozbrečel – od té doby jsem se polepšil. Jako fakt dost polepšil, nebojte.

Pak jsem pokračoval přes Český Brod do Poříčan a přes kopec na Chrást – to je takové „nevinné“ stoupání s průměrem 3,4 % na 650 metrů. A protože jsem magor, dal jsem si výzvu: rychlost nesmí klesnout pod 20 km/h. Samozřejmě jsem to kontroloval na hodinkách. Každá taková challenge mě ale vyčerpávala víc a víc.

Když jsem dorazil do Velenky, původní plán jet dál k řece vzal za své. Z posledních sil jsem odbočil doleva na hlavní - co nejkratší cestou domů. Přes Mochov a Nehvizdy jsem se doplazil s jazykem na dresu. Posledních 20 km jsem zvládnul vymyslet několik nových nadávek. Aspoň nějaký achievement, říkal jsem si.

Doma jsem s nechutí zkontroloval Stravu: 60 km, převýšení 438 metrů, čas 2 hodiny a 5 minut, průměr 28,7 km/h. Vlastně to nebylo tak špatné. Moje nejdelší jízda do té doby. A trojnásobek převýšení oproti mému průměru za poslední měsíc. Fuj.

Umyl jsem kolo, dopil ionťák, utřel pot a krev. Hladový a bez sil jsem se vpotácel do domu. Zíral jsem do zrcadla na roztržený dres a přemýšlel, jak moc mě to štve. Ale byl jsem moc unavený, abych se tím zabýval.

Santini mi schválilo 30% slevu na nový dres díky „Crash Replacement“, ale nakonec jsem si ho zašil. Není to profi práce, ale ty šrámy mi aspoň připomínají, co jsme spolu zažili ten den. A taky abych se příště vyhnul trnům.

Později večer jsem stál jen tak u okna s pivem v ruce a říkal si, jak je venku krásně. Možná bych měl zítra zase vyjet na kolo.

No co... It’s only pain.

Profil trasy - 60 km, elev gain 438 m

Jaké byly nebo jsou vaše trable? Rád si o nich počtu v komentářích! :)