Z trailu na asfalt
V únoru roku 2022 jsem si splnil sen a pořídil první vysněné celoodpružené MTB. Nadšení? Slabé slovo. Byl jsem jak dítě pod vánočním stromečkem. Ani jsem si nedokázal představit, jak obrovský rozdíl je mezi horským kolem, na kterém jsem jezdil jako puberťák, a tímhle high-tech strojem za dospělácké peníze. Traily, ovládání – všechno jsem si osvojil celkem rychle. Pořídil jsem si GoPro a jezdil jsem, dělal pár videí pro zábavu a tak. Když jsem o rok později, na jaře roku 2023, zkusil poprvé park – Traily na Dolní Moravě: zelený – fajn, modrý – lepší, červený – bomba. Na černý jsem si už ale netroufnul. Ale lanovka nahoru, zábava dolů – to byla jízda. Počasí jako na objednávku a já jezdil pořád dokola, dokud jsem už skoro necítil ruce. Zastavit na odpočinek? To se mi fakt nechtělo.
Jenže nejsem v situaci, kdy bych na takovou parádu mohl jezdit každý víkend, a tak jsem se zase vrátil k ježdění po okolí. Radoval jsem se z malých trailů objevených v lese, pokoušel se o segmenty na Stravě v blízkosti domova a hlavně se snažil zlepšovat oproti svým dřívějším výsledkům. Nicméně, pořád to v okolí Prahy (na východ) znamenalo hlavně jezdit po silnici. Což na MTB s pneumatikami širokými 2,4 palce není kdovíjaká zábava. Pneumatiky na XC jsem měnit nechtěl – přece jen ty trailové Continentaly pro můj oblíbený styl ježdění byly a pořád jsou nejlepší. Ale silniční kolo jsem si ještě kupovat nechtěl – stojí to tolik peněz, říkal jsem si.
Další rok jsem pokračoval v zábavě a honil PR na Stravě. Začátkem roku 2024 jsem testoval známé segmenty a tlačil se do TOP 10, pak do TOP 3. Ale čím rychleji jsem jel, tím méně to byla zábava. Jednou jsem na trailu proletěl cílovou rovinku jako šílenec, ale vzápětí jsem skončil na zemi, abych zvládnul zabrzdit před ledovým potokem o pár metrů dál. V únoru fakt nechcete plavat. S respektem jsem si řekl: „Z kopce to nebude tak jednoduché!“ A atakovat KOMy směrem do kopce? To bych na 15,5kg full MTB potřeboval nohy Toma Pidcocka.
Někdy v červenci, když probíhalo Tour de France, které jsem bedlivě sledoval, už mi cukaly myšlenky. Nakonec jsem si řekl: „No co, přinejhorším kolo projedu a můžu jej vyměnit či vrátit.“ O výběru se nebudu v tomto článku nijak dlouze rozepisovat, ale volba padla na Canyon Ultimate CF SL. Samozřejmě až po tom, co jsem si načetl kvanta textů a shlédl milion videí... Takový research mě vždycky bavil a taky mi pak ušetřil spoustu starostí – věděl jsem, že jsem na 98 % učinil správnou volbu.
Kolo přišlo o dva dny později a od té doby, panečku... Vždycky jsem měl svět sportu za takový, řekněme, spirituální. Na golfu jsem musel klidnit myšlenky, abych vnímal prostor, trávu pod nohama, vítr ve tváři, hůl v ruce a myšlenkou ji vedl k úderu. Snaha o splynutí mysli s okolní přírodou je výzva, ale zároveň ta nejlepší věc. Na snowboardu zase člověk precizně kontroluje váhu – kde přesně se nachází, kde by se nacházet měla – a každý zářez hrany do sněhu, poskočení na sjezdovce či grab na skoku v parku je malým vítězstvím. No a na horském kole zase člověk čelí drsnému terénu. Když lítáte rychle přes kořeny znovu a znovu, nejenže necítíte ruce, ale po chvíli už téměř žádnou část svého těla. Přesto se pořád musíte precizně soustředit, kde je jaká překážka, terén, a téměř instinktivně přenášet váhu a doslova „tancovat“ na pedálech, abyste terén či trail úspěšně prokličkovali.
Silniční kolo nebylo výjimkou. Po první krátké projížďce jsem zjistil, že není problém letět do jemného kopce přes 30 kilometrů v hodině. Jízda na novém hladkém asfaltu je jako malý orgasmus, kousek lesní cesty také přejedete úplně v klidu a u toho všeho vás ochlazuje příjemný vánek. To ani nemluvím o tom, když tyto popsané věci absolvujete v teplý den za západu slunce. Pár minut v sedle a už jsem pochopil, proč silniční cyklistika tolik lidí chytla za srdce. Strach z nášlapných pedálů zmizel asi za dvě jízdy, nákup vybavení se stal zábavou a terapií (i když se člověk musí krotit), a žehlení silnic a stezek v parádním stavu od Čelákovic k Lázním Toušeň, hned vedle Labe, se stalo návykové.
Samozřejmě jde „až“ v první řadě o překonávání sama sebe a o zajímavé provokování, které nám kolo poskytuje. Z vyhlídkové, klidné a nenáročné jízdy se můžeme ocitnout v bolestivém zapřáhnutí, když zkoušíme zrychlit do kopce či sprintovat. Za chvíli nám tělo a svaly dávají vědět, že je konec, že dál už to nezvládnou. A tak zklesle zpomalíme na nižší rychlost a watty výrazně ubydou. Ovšem za chvilku najednou pocítíme znovu příliv nové energie a víme, že vydržíme dalších pět minut v mnohem vyšším tempu. No a takto si s námi kolo zajímavě hraje – a to je důvod, proč je překonávání sebe sama taková zábava, tak návykové. Nehledě na to, že si tak člověk udržuje fyzičku a po sportu se mu také mnohem lépe přemýšlí a dělají se lépe i jiné věci.
Tolik asi ke stručnému (haha) příběhu, jak jsem se k silničnímu kolu dostal. Nedlouho poté budou následovat články o tom, co a jak jsem za toho půl roku na kole dosáhnul. Můžete se buď nechat unášet příběhem, nebo se se mnou porovnávat (ano, budou přiloženy i statistiky), či být spokojení, že byste danou trasu zajeli mnohem lépe a rychleji než já...
Asi to nesmíme brát tak vážně... It’s only pain.
Pamatujete si ještě vy, za jakých okolností jste si oblíbili pohled na svět ze sedla? Dejte mi vědět do komentářů!