Moje Speed Trasa

Hned po prvních pokusech mi došlo, že jestli se chci zlepšovat, musím ten svůj trénink alespoň trochu strukturovat – v rámci mých časových možností, samozřejmě. Trenér nepřicházel v úvahu - drahé a hlavně mimo moje časové možnosti. Maximum, co jsem občas dělal, bylo, že jsem „obětoval“ jízdu na intervaly nebo těžký převod. To znamená 10–20 sekund na max výkon a pak pár minut „recovery“ jízdy. A těžký převod? Klasika – přepnout o pár zubů nahoru a zkoušet, kolik stresu vydrží nohy, než mi začnou nadávat.

Jenže mě to štvalo, protože to vždycky zkazilo průměrnou rychlost (já vím, cyklisti jsou blázni). Navíc – trénink sprintů a KOMů je fajn, ale vytrvalost je základ. Takže jsem si podle map vymyslel svou vlastní „speed trasu“. Trasa má těsně pod 30 km a obsahuje všechno. Průjezd městem, kde musím manévrovat jako ninja na dvou kolech, krásnou otevřenou silnici, kde to můžu pořádně rozbalit, žulové kostky, které vám rozhodí vnitřnosti, a kopec – 1,25 km s průměrem 3,3 %. A pro zábavu? Dvě části s 8,5 %. Mňam. Pak je tam samozřejmě i pořádný sjezd a zakončení s táhlým stoupáním na luxusním asfaltu. Strategicky zvoleno tak, aby vás to bavilo... nebo zničilo.

Měl jsem plán: vytrvalost a na potřebných úsecích i výbušnost. Předtím jsem tam zajížděl dobré časy, ale tentokrát to bylo oficiální. Musel jsem trasu stvrdit jako moji testovací. Cíl byl jasný: průměr nad 30 km/h. Nic čeho by se nedalo dosáhnout, ale trochu snažení to chtělo.

Jak to tak bývá, zábava začala hned po pár kilometrech. Narazil jsem na seniora v autě. Jel třicítkou. Nic proti opatrným řidičům, ale nešlo ho předjet, takže žádná rychlá jízda na startu se nekonala. Skvělý začátek, fakt. O pár kilometrů dál – auto z boční ulice projelo na červenou a zastavilo čumákem v polovině pruhu. No to mě podrž! Prudce brzdím, stejně jako auta přede mnou. Super, vesmír mě dneska fakt pokouší. Ale co, říkám si, jedeme dál. Horší už to snad být nemůže... že ne?

Přijíždím do Nehvizd a provoz zpomaluje. Postupně předjíždím auta, ale místo obvyklé čtyřicítky se šourám dvacítkou. A k tomu – začíná být hrozné vedro. Srpen jak se patří – horký asfalt, sálající auta a žádný vánek. Obvykle vás při jízdě ovívá příjemný proud vzduchu, ale když se šinete pomalu... jste jako kuře na grilu. Konečně se probojuju dopředu, abych zjistil, že došlo k nehodě a dopravu řídí policie. Výborně, challenge na 30 km/h je v háji. V tom mi jeden z policistů mávne, ať to objedu po chodníku. Jasně, nebudu se bránit výjimce z pravidel. Najednou jsem za nehodou – a silnice přede mnou prázdná. Teď to doženu!

Vidím auto na vedlejší silnici. Paní řidička kouká doprava, bliká doleva, ale na hlavní – kde jsem já – ani pohled. Až na poslední chvíli zvedne hlavu a zírá na mě. Brzdím? Neměl bych šanci. Projel jsem kolem ní a oba jsme měli ten stejný výraz: „Co to sakra bylo?!“ Srdce mi bušilo, adrenalin v žilách, nohy šlapaly skoro samy. Byla to moje první negativní zkušenost s nepozorným řidičem. Rozhodilo mě to, ale pokračuju. Deficit v rychlosti je velký a musím ho dohnat.

Odbočuju na úsek s kostkami. Vibrace mi protřásají duši, ale jedu jako blázen. Projedu Vyšehořovicemi a jsem u toho proklatého kopce. Přijíždím k němu s jazykem na dresu a rozepnutým zipem. Výjezd je čisté peklo. Už dlouho mi ten kopec nezanechal tak hořkou pachuť. Ta část, kde jsem snažil dohnat deficit mě okradla o síly. Další část – rozbitý asfalt, takže žádná velká rychlost. Ale konečně přichází záchrana: sjezd z kopce. Konečně! 45+ km/h a bez práce. Trochu odpočinku pro nohy. Jenže...

Před sebou vidím autobus. Nene! A to v části, kde ho nemůžu předjet. Jede 25 km/h a já se za ním plahočím. Když konečně odbočuje na zastávku, pro mě je to jako výstřel ze startovní pistole. Sprintuju vpřed. Na kopce už nemám sílu. Vyjíždím je na lehký převod a pokouším se dohnat čas na rovině. Není to ideální ale co se dá dělat. Konečně jsem se ocitnul na závěrečném stoupání. Žádná auta přede mnou, žádná za mnou. Paráda. Najíždím si doprostřed pruhu a letím, jako kdyby mě na konci čekala medaile, doživotní zásoba čokolády zdarma a nové kolo.

Když odbočím na vedlejší ulici k domu, vím že jsem udělal maximum. Zastavím před domem, ukončím jízdu na Apple Watch a s napětím koukám na Stravu:

30,7 km/h.

Cože?! Oh yes! Moje radost nebrala konce. Přitom – taková blbost, co? Co mi udělalo ještě větší radost? Od té doby jsem tu trasu jel dvakrát. A pokaždé jsem byl rychlejší než předtím. Zřejmě mě čeká další výzva na jaře. Tedy... stačí, aby nebyla pocitová teplota pod nulou. To mě ven fakt nikdo nedostane. Fuj.

Samozřejmě, že říkám, že je to fuj, ale mezitím mám ve vedlejším okně prohlížeče otevřenou merino kuklu na kolo.

Tak mi bude chvilku zima no... It’s only pain.