První Gran Fondo!

Ale co dál? Jaký cíl si zvolit teď? Ví to někdo? Ale no tak, vždyť se to samo nabízí… Napovím vám! S...St...Sto. Přesně tak, sto kilometrů. Stovku. Kilo. Gran Fondo.

Věděl jsem, že to zvládnu. Možná mě bude bolet zadek a budu v nedobré náladě, ale zvládnu. Podle mě to zvládne každý trochu trénovaný jezdec. Tedy… když jsem to zvládl já měsíc a půl po tom, co jsem si koupil silničku, tak to zvládnete i vy, pokud aspoň trochu jezdíte. Takže když jsem si byl jistý, že samotná vzdálenost mě nerozhází, chtělo to přidat nějakou výzvu. Přesně tak – průměr 30 km/h. Nevím, co je na téhle hranici tak magického, ale za tu chvíli, co se ježdění na kole věnuju, jsem zjistil, že spoustu jezdců rozděluje dobré tempo podle toho, jestli je pod nebo nad 30 km/h.

Přitom je to trochu zavádějící. Nemůžu se dočkat, až si pořídím power meter a budu znát svoje watty i venku. Protože někdy můžete jet trasu průměrem 31 km/h a cítit se v pohodě. Jindy jedete 29 km/h, ale mezi tím jste bojovali s větrem, museli několikrát zabrzdit a celkově jste se vydali víc než při tom prvním případě. A právě to odhalí watty.

Teď už mám doma trenažér Wahoo Kickr Core a Zwift, takže si ani neumím představit jezdit naslepo – bez čísel. Jasně, někteří říkají „Na co watty? Stačí jezdit podle pocitu!“ – ale většina trénovaných cyklistů říká, že power meter je nejrychlejší cesta ke zlepšení. Takže nějaký ten power meter si určitě pořídím, než zase vyjedu ven. Jen ještě váhám, jestli Garmin RS100 nebo RS200. To je ale téma na jindy.

Tahle jízda se odehrála na konci srpna, tedy asi měsíc a půl poté, co jsem si pořídil svůj Canyon Ultimate.

Cíl: 100 km za 3 hodiny a 20 minut (průměr 30 km/h).

Každý, komu jsem o tom řekl, měl stejnou odpověď: „Nejdřív si buď jistý, že ujedeš vzdálenost. Pak teprve řeš rychlost.“

Logické. Jenže proměnných, které do toho promluví, bylo hodně: zvolená trasa, počasí, moje forma, aktuální nálada a mindset, oblečení a výbava (pokud mě začne něco 50 km od domova tlačit nebo mi to bude nepříjemné, nepojede se mi úplně spokojeně), posed, na takové délce se může ukázat i nesprávné nahuštění pneumatik, pití a jídlo, no a taky dávka štěstí nebo naopak (viz můj poslední článek).

Věděl jsem, že musím přestat přehnaně přemýšlet a prostě vyjet ven a ujet 100 km. Ať aspoň vím, jaké to je, jak se u toho budu cítit, jak na to moje tělo reaguje, jestli to zvládnu bez problémů. Pneu jsem nahustil trochu víc než obvykle, ale stejně mám pořád trochu zvyk z MTB, že nemám tak vysoké tlaky, aby bylo přítomné i nějaké to pohodlí. Teplota byla asi 32 °C, tedy jsem oblékl super tenký aero dres od LeCol. Mám ho moc rád, ale na silnici si v něm připadám trochu jak nahý. Ovšem je takový neonově zelený, takže si aspoň říkám, že mě každý musí vidět. Do kapes jsem hodil tři gely, do velkého bidonu jsem udělal ionťák a do menšího jsem dal vodu, s tím, že ji někde po cestě doplním. Na tyto delší cesty jsem měl brašnu pod sedlem. Vím, že silniční cyklisti kvůli vzhledu, aerodynamice a asi i nějaké nepsané konvenci tuto věc moc nemusí a já ji taky plánuju nějak odstranit, ovšem nedokázal jsem si představit, že budu jezdit s pumpičkou, duší a podobně v dresu. (Jestli máte nějaké tipy a rady, jak to řešíte vy, hoďte mi je do komentářů.)

Já momentálně zvažuju pořídit si alespoň nějaké pouzdro, když už takové věci budu mít v dresu, ať to má alespoň nějaký řád. Stejně si ale nedovedu představit jezdit bez brašny nebo úplně bez ničeho na kole. Chápu, taky mě štve, jak to kazí design, věřte, málo lidí je na design jako já, ale… jedna kapsa na dresu je výživa, další mobil, pak nějaké případné další oblečení. Pak mám ještě plastovou 0,3l láhev s vodou, abych měl extra zásobu. Teď mám tendence pořídit cargo bib shorts s kapsou. No zkrátka, nechápu, kam to cyklisti všichni dávají! Připadám si jak klokan.

Nicméně zpět k jízdě. Trasu jsem poctivě naplánoval – od Nehvizd po hlavním tahu až do Poděbrad. Je to jedna z mých oblíbených tras, celá trasa je lehce z kopce a dá se na ní jet poměrně rychle. Navíc splní mi to 40 % trasy. Pak k Nymburku a po cestě odbočit k řece, ta má super cyklostezku hned vedle. Je to jedna z mých oblíbených, člověk jede po (většinou) hezkém povrchu, kochá se řekou, počasím a přírodou. Takový kousek země plný ticha a míru. A v něm samozřejmě cyklisti, ze kterých stříká pot, aby se přiblížili získání nějakého KOMu. To je jasný. No a pak už to nějak doklepu zpět.

Nutno říct, že v mezičase mezi absolvováním jízd, o kterých už víte, a touto, se stala jedna absolutně zásadní věc. V půlce srpna jsem to už nevydržel a pořídil jsem si Garmin Edge a krátce na to i radar Garmin Varia. A asi mi dá každý cyklista za pravdu – tohle je game changer. Najednou si člověk nepřipadá jen jako profi jezdec, ale zároveň má všechno důležité přímo před očima. Trasu, rychlost, průměrnou rychlost, čas, délku jízdy, kolik je hodin – no prostě všechny ty informace, které vám během jízdy buď zlepší náladu, nebo vás naprosto psychicky rozloží. Na stoupání už taky nemůžu nadávat jen podle pocitu, protože mi Garmin přesně ukazuje, kolik procent sklonu a metrů utrpení mě ještě čeká. Díky tomu se dá mnohem lépe plánovat rozložení sil.

A pak tu je radar Garmin Varia – a ten mi přidal na pocitu bezpečí asi tak milionkrát. Protože pokud za mnou jede auto a já o něm vím ještě dřív, než ho slyším, tak se cítím sakra líp.

Nicméně nadešel den vyjížďky. Manželka se trochu opozdila s příchodem z práce, a tak najednou od momentu, kdy jsem vyjel, zbývalo do západu slunce asi 3 hodiny a 30 minut. Světlo jsem s sebou neměl, protože mě to vůbec nenapadlo. Blbec. Takže jsem si řekl, že tu svou výzvu musím splnit už teď, protože mě nepožene jen touha po výkonu, ale taky blížící se tma.

Vyrazil jsem. První část jízdy nevyšla úplně podle plánu. Kdyby jo, byla by to nuda, že? Od Nehvizd až do Sadské foukal podivný postranní vítr, který se ale tvářil skoro jako protivítr. Na trase, kterou jsem minule proletěl, jsem ztratil pár minut, se kterými jsem původně počítal. Největší zdržení celé trasy ale nastalo až při příjezdu do Poděbrad, kde bylo nějaké divné značení cyklopruhu. A nebo jsem jen debil a nepochopil jsem ho. Můžete si vybrat, která možnost vám přijde pravděpodobnější.

Nějak jsem se dostal na náměstí, kde se kvůli provozu docela dlouho čekalo na odbočení. Poté jsem se konečně napojil na cyklostezku k Labi, kde jsem jel poměrně dlouhou dobu. Z Poděbrad do Nymburka po cyklostezce se nestalo nic zvláštního, jen občas kvalita povrchu vyžadovala zpomalení. V Nymburku u Staré rybárny jsem si udělal krátkou pauzu, jednak kvůli výhledu a taky na doplnění tekutin. Rychlá kofola a dolití prázdného bidonu s vodou, jak jsem měl v plánu. Zkontroloval jsem čas.

Původně jsem chtěl nahnat rychlost v první části a ve druhé z toho těžit. To se moc nepovedlo. Rychlost byla sice nad 30 km/h, ale jen těsně. V podstatě jsem věděl, že teď budu muset pořádně zabrat. Kromě toho, že mě bolel zadek, jsem se ale cítil fyzicky úplně v pohodě. Znovu jsem se rozjel a chvíli mi trvalo dostat se zpátky do tempa. Existuje důvod, proč nerad dělám přestávky, mumlal jsem si pod vousy.

Vymotal jsem se z bočních uliček a upaloval směrem na Lysou nad Labem. A tam přišla euforie! Nějak mi to sedlo a po vesnicích jsem letěl 36–37 km/h. Konečně krása! Parádní cesta, nohy držely a chtěly kupředu. Kostomlaty – Šepov – Ostrá. Měl jsem radost, věděl jsem, že šance je naživu. Za Lysou nad Labem už jen pár vesnic, než budu blízko Brandýsa. Tím jsem projel bez větších potíží, světla na semaforech mi přála, provoz jakbysmet.

Konečně jsem vyjel směrem na Dřevčice, radost mi kazil jen zadek, který už si říkal o pauzu. To se ale za chvíli mělo změnit.

Když jsem vyjížděl nadjezd ze Svémyslic do Zelenče (nemám ten kopec rád, není prudký, ale asfalt tam stojí za ho*no– víc asi říkat nemusím), najednou mi při pohledu na Garmin došlo, že zpomaluju. Už jsem nesvištěl 32 nebo 33 km/h jako před chvílí, ale jen 28 km/h. Shit. Co se to děje?

Věděl jsem, že už je to jen kousek. Cedule u silnice hlásala „Praha 10 km“, jenže já věděl, že abych měl přes 100 km, musím ještě přejet svoji destinaci a dát si tam a zpět jednu lesní asfaltku. Takže nezbývalo 10 km, ale spíš 17. Šlápnul jsem do pedálů. Za sebou jsem měl skoro 90 kilometrů a teď bych se měl nechat zahanbit? Tak to teda fakt ne! Tak jsem šlapal, ale zjistil jsem, že se nic moc neděje. Co to kruci je? Přidám sílu do pedálů a nohy mě ignorují.

Taková zrada od vlastní části těla! To už jsem ale byl za Zelenčem, sjížděl jemný kopeček dolů ke kruháči. Nohy si trochu odpočinuly, a od té chvíle už jsem je nenechal vydechnout. Ale výsledek byl stejný na obou stranách. Křeče mě sice nechytaly, ale už na mě zpoza keře vykukovaly a byly sakra blízko. Padl jsem do agresivního posedu, chytil se řídítek až úplně dole, zaujal aerodynamickou pozici a povolil jsem si ji opustit až ve chvíli, kdy na displeji uvidím číslo 100.

Jak mnoho cyklistů ví, v téhle pozici se i líp tlačí do pedálů, takže se mi na chvíli obnovilo tempo. Konečně jsem dorazil k lesní cestě, která měřila něco přes 3 kilometry. Věděl jsem, že když ji zajedu tam a zpět, měla by být vzdálenost asi 100 km a pak už jen domů. Displej ukazoval 30,0 km/h. Ať se děje cokoliv, musím držet rychlost přes 30!

Stalo se z toho sedm nejnáročnějších kilometrů, které jsem do té doby kdy zajel. Táhnul jsem tělo, které v tu chvíli chtělo ležet na gauči u Netflixu, pouze silou vůle, a v duchu jsem smlouval s nohama a snažil se vymyslet nějaký výhodný deal. „Už jen sedm kilometrů plného nasazení a vezmu vás na masáž!“ „Nechám vás celý den ležet na gauči a nebudu po vás nic chtít! Přísahám!“

Že by moje imaginární dohoda nohy nějak zaujala, se říct úplně nedá, ale i když mě to stálo poslední zbytky energie, které jsem bez pití a jídla ještě měl, nějak se mi dařilo držet rychlost okolo 31–32 km/h. Bylo to peklo. Bolest. Pot v očích. V lese už se ochlazovalo, takže mi i přes tu dřinu začínala být v ultra tenkém dresu zima a zavíral jsem oči, abych šetřil energii alespoň na nějakých smyslech.

Zdálo se mi, že ta stezka nemá 7 kilometrů (tam a zpět), ale spíš tak 25.

Konečně jsem byl zpátky a vyjížděl z lesa ven. Ani těch pár stovek metrů domů jsem si nedovolil odpočinek. Když jsem zpomalil kvůli odbočení do mojí boční ulice, hned jsem zase začal sprintovat. Tedy – pokud se tomu tak dalo říkat. Výsledek sprintu rozhodně neodpovídal představě. Zbytek byl jako vždy. Zastavil jsem zhurta před brankou, stopnul jízdu na všech zařízeních a netrpělivě vytáhl telefon, abych zkontroloval Stravu.

📊 Vzdálenost: 100,77 km
⏱ Čas: 3:20:00
⚡ Průměrná rychlost: 30,2 km/h!!!
🏔 Elevation gain: 357 m

V průběhu jízdy jsem si několikrát říkal, jak bych byl vytočený, kdybych byl tak blízko ke svému cíli a nesplnil ho. Ale teď mě přepadla vděčnost, až jsem z toho byl dojatý. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že bych tenhle cíl – 100 km rychlostí přes 30 km/h – mohl splnit tak brzy.

Měsíc a půl poté, co jsem začal vlastnit silničku. Myslel jsem, že mi to zabere další týdny tvrdého tréninku, a já to splnil hned při své první stovce!! Byl jsem hotový, ale měl jsem obrovskou radost. I kdybych se štěstím rozbrečel, stejně by to nikdo nepoznal, jak jsem byl zlitý od potu.

Vjel jsem dovnitř na zahradu a jak už jsem neměl sílu, málem jsem sebou švihnul, když jsem se snažil odepnout druhý pedál. Už ani na umytí kola jsem neměl sílu. Sotva jsem odcvakl radar a navigaci, pobral svoje věci, nějak si srovnal emoce a spokojený vešel do domu.

„Jaká byla jízda, miláčku?“ vítala mě manželka. „Jo… v pohodě, nic zvláštního.“ odpověděl jsem ledabyle, absolutně neschopen říct víc.

O pár minut později, sedím ve vaně a smývám ze sebe 10 vrstev potu. Přitom si tak říkám: „Výzva přijata a následně splněna.“ To byla brnkačka. Chtělo by to vymyslet něco dalšího. Už vím! Něco s podobnou délkou, ale mnohem větším převýšením! To bude super!

Jak už víte…It’s only pain.

A co vy? Jak vypadalo vaše první Gran Fondo? Nebo vaše oblíbené, Gran Fondo s největším milníkem? Dejte mi vědět v komentářích!